Popis - NAHODOU: Na albu Náhodou jsem začal pracovat v létě 2006 potom co dozrála doba a já měl pocit, že ze mě musí něco ven.
Po dlouhých letech jsem začal zase psát. Měl jsem hroznou chuť vymýšlet texty a přihlásil se pocit, že mám co říct. Z hibernace mě probudili hlavně mí kamarádi, Marek, Márty a Petr, kteří mě začali nejdříve diplomaticky a potom natvrdo říkat, že bych měl hudebně se sebou něco začít dělat a že už jsem příliš dlouho nic nevydal. Jako nemnoho jiných podpořili svá slova činy a zajistili mi financování nahrávky a propagace. Oni a Karolína se nejvíce zasloužili o to, že se narodily skladby na albu Náhodou. Naší výzvu na koordinaci celého projektu přijala moje dlouholetá kamarádka Jana, která byla u projektu od začátku a dala dohromady co se ukázalo jako vysoce schopný tým.
S producentem Walterem Kraftem, kytaristou Lukášem Chejnem a zvukařem Standou Barochem jsme si od začátku nemuseli vlastně nic říkat. Někdo vždycky vypustil pár vtipů (většinou Lukáš) a šlo se na věc. Žádný dlouhý kecy. Lukáš Doksandký (bicí) a Tomáš Uhlík (basa) nás drželi pohromadě. Jana občas řekla, že by to chtělo ještě nějaký další hit, tak jsme písničku v následujícím termínu nahráli. Z asi dvaceti skladeb se na album dostalo dvanáct.
Z původního finálního výběru třinácti se na album nedostala moje oblíbená píseň od Toma Waitse Downtown Train s vlastním českým textem nazvaná Poslední vlak. Bývala by to byla jediná převzatá věc na albu, ale nedostali jsme svolení od majitelů nakladatelských práv, tak že jí budeme hrát jen naživo.
Každá z písniček na albu má pro mě nějaký osobní příběh. Po návštěvě výstavy obrazů Toulouse Lautreca v mé oblíbené galerii Fontana di Trevi v Římě jsem dostal nápad na text skladby k níž hudbu napsal můj bratr Šimon. Zrodila se tak šansonově laděná píseň s tesknivým akordeonem Karla Maříka, Malíř z Montmartru. Skladba Sany je zase věnována mé spolužačce z vysoké školy Vendule, která tragicky zahynula v rozpuku mládí při povodni Tsunami v Thajsku 26 prosince 2004.
Dadaistická příběhová satyra s Erbenovským nádechem Náhodou, po níž je pojmenované celé album, pro mě nějakým záhadným způsobem popisuje střet reálného a abstraktního světa který nás obklopuje a mnohdy o něm ani nevíme. Píseň Jen jednou je to co bychom ve filmové branži nazvali Road movie. Vlastně je to o tom, že v každým chlapovi se v určité fázi jeho života objeví chvíle, kdy musí realizovat svůj dialog s Jackem Kerouackem. Hejno vran zase popisuje rozmanitost žánru ženských snah o vybojování přední pozice při namlouvání partnera, který s rozvahou získanou šedinami na skráních přehrává polyfonní symfonii na mechanické piáno, které ovšem už jednu melodii v programu má. Usínám je impresionistickým výkřikem somnambulního břichomluvce, který k tomu co chce říct nepotřebuje ani otevírat ústa, ani být vzhůru. Stačí mu vidět motýlí křídla poletující ve stratosféře jako květy magnólie ve formaldehydu. Duet Easy s Barry Masonem je obsahově opravdu tak jednoduchý jak zní. Je fakt easy.
